Taky máte v poslední době pocit, že progresivní rock, metal, nebo jak tomu chcete říkat, hraje vlastně jen hrstka lidí, kteří se mezi sebou porůznu druží, páří a vytváří tak neskutečné množství projektů? Ne? Tak dalším důkazem tvrzeného je i sólovka Jamese LaBrieho - MULLMUZZLER - s pořadovým číslem dvě. SAMÝ POJEM, tak se dají v kostce obsáhnout ostatní pachatelé. A to si ještě nutno připočíst skladatelskou výpomoc pánů Wehrkampa a Cadden-Jamese z progres-úderky SHADOW GALLERY ve dvou skladbách a pana „ukaž-mi-kapelu-ve-které-nehraju“ Gardnera v první věci "Afterlife". Máte konečně deja-vu?

Už první MULLMUZZLER se vyznačoval, ač i tehdy šlo o dost progresivní záležitost, minimem kytarových sól a když už na ně došlo, připomínaly spíše vylepšenou vyhrávku. Ale nevadilo to, a nevadí to ani na novince. Méně je někdy více. Pánové zapracovali na náladotvornosti celého dílka, takže písně jsou ještě o chloupek barevnější než v minulosti. Nejkrásnější se mi pak jeví trojka "Confronting The Devil" (ta Stínová galerie je tam trošku cítit, pravda), kde kytary malují zajímavé, exotikou načichlé motivy, aby přes nostalgický bridge vynikl James v nádherně klenutém refrénu. Trochu nám ztloustl, co mu vypadalo na hlavě nahrazuje vousem, ale zpívat nezapomněl ani trochu, perla! Závěrečný náklep v "Tell Me" byste asi také neočekávali, navíc klávesy vyhrávají v téměř diskoidním rejstříku - tady mrazí v zádech! Samozřejmostí jsou i věci s klavírem, balada (hodně povedená "Believe", náladou do DREAM THEATER) i krapítek rychlejší ("Falling" nebo "Listening"). Piano dostalo poměrně hodně prostoru a jeho využití je více než účelné. Pokud budeme pokračovat o instrumentaci, vyčnívají především bubny Mikea Manginiho (ex-EXTREME, ANNIHILATOR atd.). Jsou tvrdé, doslova husté, skvěle technicky vedené. Mike je naprostý univerzál, zahraje všechno a zahraje to skvěle!

Co chcete slyšet na závěr? Točím dvojku MULLMUZZLERa celý den, teď minimálně po desáté pouštím repeat a pořád nemám dost. Takže se mi to asi líbí, ne?